Vánoční strom, dva světy

Mé první já

Musím do města pro strom. Nedá se zaparkovat. To mi připomíná vánoční nákupy, kdy jsem si říkal: UŽ NIKDY!

Svoji věrnou limuzínu nebudu hyzdit zahrádkou. Preventivně nemám ani rakev. Prostě fuj. Pochopitelně kupuji ten největší strom, jaký se do obýváku vejde. Takže. Kromě stromu, platím převoz domů. Vem to čert.

Doma zjistím, že jsem výšku stropu přecenil. Myslel jsem to dobře. Tááákhle moc mám rád Vánoce. No nic, něčím si to podložím, abych při řezání neudělal na tepichu moc velký nepořádek.

Zkrátit strom, vyřezat kužel, zasadit strom, zjistit, že se stojanem je zase vyšší než strop. Opakuji postup a nechávám si rezervu, protože jsem nezapomněl na špici, i když je to na mašli.

Stojí! Rozmotávám ježka v kleci, ze kterého trčí svíčky. Pěkně si to pokládám nejdřív na ten poklizený koberec. Svítí! Mám obrovskou radost, protože náhradní žárovky zubem času došly a na nové si vzpomenu zase za rok.

Drátuju strom. Pokaždé, když mě bodne jehličnan, připadám si jako fakír, ale mluvím slušně. Jsou Vánoce.

Ještě ozdoby. Protože se dělají snad ze skořápek, vyjde mi to tak tak na viditelné strany. Tu ke stěně zdobím jen na oko.

Během svátků strom pomalu usychá a já už se těším, jak mě všudypřítomné padající jehličky budou píchat až do února. I po šestém vysávání.