Dovolím si navázat na předchozí blog o talentu. I když úvahy z něj stojí za to, napíšu dnešní díl jako v mýdlové opeře, abyste se k němu nemuseli vracet a zůstali v obraze. Váš čas je mi vzácný.
Většina méně úspěšných účastníků cirkusu, pardon, soutěžících v talentu, sází na jistotu. Na 200 let stará kouzla a hity Michaela Jacksona. Pojďme to vzít pěkně z domova. Můžeme se rozhodnout, že od této chvíle se budeme věnovat zpěvu, studovat jej, protože naším snem je angažmá v muzikálu. Ale s největší pravděpodobností to dotáhneme maximálně na kompačku za pár tisíc. Pokud nemáme v občance Hana Zaňáková, Lucie Bílá z nás nikdy nebude. Vzory jsou tu od toho, aby nás inspirovaly. S kopírováním sklidíme maximálně druhořadý úspěch. Spíš ukážeme na to, co nejsme. Recept od tetičky nechutná stejně, pokud ho sama tetička neuvaří. Naše konzistence, doba a místo, jsou zcela odlišné od našeho vzoru. Hledejme sebe v prostředí, které nás obklopuje tady a teď.
Někteří lidé řeší své problémy alkoholem, jiní na psychiatrii, zbytek chodí za porotou do Česko Slovensko má talent. Porota nemá lehký úkol. Hledá naději, ale zároveň musí myslet na sledovanost pořadu, a tak pouští některé exoty dál. Záleží hlavně na nás, na divácích, zda bude soutěž vypadat spíš jako panoptikum ze 17. století a nebo začneme fandit talentu.
Tento rok už svoji favoritku mám. Obejde se bez hudebních podkladů, středního i střídavého proudu. Je to muzikantka.
Děkuji za váš čas,
Lukáš Fronk
