Doktor Slavík působí v nemocnici na kraji města. Sova už neslyší, Bažant je neustále nalitý, tak si všichni přejí jeho. K pacientům je zlatý. Vyloženě si o něj říkají. Nejraději by se rozdal, ale má pouze osm ordinačních hodin, stejně jako je cen v jedné divácké anketě.

Vemte si obvazy a náplasti. Budete se řezat smíchy.

Často volá o výpomoc do nemocnice v centru, aby si něco převzali: „Tý, tý, … tady Slavík, můžu vám tam poslat poraněného sportovce? Ty nedělám.“ Daří se mu udat i pár recidivistů, jejichž nemoc je oříšek.

Zcela nové případy jim raději nenutí. S těmi obvykle vypomáhají Andělé. Ta skupina mladých akademiků. Přestože jejich léčba je alternativní, uzdravuje. A o to tu jde.

Ošetření se dočká každý, kdo s něčím přijde, přestože tomu dalšímu může jeho nemoc připadat triviální. S takovými, co to hrají, se Slavík nepáře. Rovnou by je hodil lvům!

Náš doktor má smysl pro humor a svoji práci přirovnává k umění těmito slovy: „Jednou vyhraje zpěváka na Cenách Andělů Karel Gott, Českého slavíka Radůza, TýTý Dan Bárta, a já smeknu Klobouček.“ A dodává: „Zatím se tohle všechno podařilo jen Lucii Bílé.“

Těžké pořízení bývá s rodinnými příslušníky. Sem tam padne až militantní útok na slávu a čest nemocnice. Příbuzní se z toho chodí uklidňovat do kaváren, ti otrlejší do hospod, kde od nich načichne kdejaká oběť. Doktorům je to jedno. Vědí, že zdraví si musí hlídat každý sám.

Děkuji za váš čas,

Lukáš Fronk