Věci slouží, chátrají, hezky, bezohledně. Tento fakt v sobě logickým uvažováním zbytečně potlačujeme. Příběh o Borovském mostu je o to silnější, že jsem ho objevil čirou náhodou.

Stavím vůz během zpáteční cesty z Prahy do Brna na prvním zákazu a během trasy sbírám další informace: tudy měla skutečně vést dálnice. Za protektorátu, během přísného zákazu jakékoli výstavby, mělo tohle místo s ohledem na logistický význam výjimku. Těsně před dokončením se však odehrál atentát na Heydricha a přišel zákaz veškerých stavebních prací. Právě tento okamžik dělá z mostu epické místo. A já na něj právě vstupuji. Vysoká stavba překlenující hluboké údolí čeká až do 60. let, kdy se komunisté znovu odhodlají k dostavbě dálnice. Zároveň s tím však přichází potřeba gigantické nádrže pitné vody pro celou Prahu. Už stojím na mostě a dívám se do hlubin bývalého údolí, což mi způsobuje příjemnou závrať. Řešení, jak most zachránit, bylo nákladnější než dálnici odklonit. Přehrada Švihov se rozlévá do všech břehů a osud mostu, podobně jako osud Třetí říše, neústupně zaplavuje voda.

Co znamená pásmo hygienické ochrany prvního stupně, jsem si uvědomil až doma. Přesto jsem se rozhodl, že s vámi tento zážitek se špetkou historie budu sdílet. Na místě jsem se choval ohleduplně. K zákonům a hlavně k lidem, kteří na ně dohlížejí, chovám respekt. Zaplavený most sice není Spinalonga v Egejském moři, vážím si však toho, že jsem mohl tohle memento objevit. Na příběh jednoho mostu nezapomenu.

Děkuji za váš čas,

Lukáš Fronk

Nenechte si ujít další článek, sledujte můj Instagram, YouTube, Twitter a Facebook.